Zvýšení imunity = líbání a objímání
Nizozemští vědci tvrdí, že si pár během vášnivého desetivteřinového polibku vymění
navzájem 80 milionů bakterií. To je zjištění, které může na první pohled líbání znechutit.
Polibek se rázem zdá nehygienický a v chřipkovém období i nebezpečný.

Polibky a objetí nejsou lidem příjemné jen kvůli sexuálnímu vzrušení a romantice, které
přináší. Tyto činnosti vytvoří v mozku již u malého dítěte důležité nervové dráhy, které spojí
líbání a objímání s pozitivními emocemi a tím určí jeho důležitost v celém životě.

Existují různé varianty polibků, které patří do našeho života. Dokážou totiž smysluplně
vyjádřit naše pocity tehdy, když už slova nestačí nebo je vyjádřit nemohou.

Co to dělá s mozkem a naší pohodou?
Aktivuje velkou část mozku propojenou se senzorickými (smyslovými) informacemi. Při
polibku a objetí se tak snažíme porozumět prožitku, abychom se mohli rozhodnout, co udělat
dál. Obojí je kouzelné, protože spouští smršť neurotransmiterů a hormonů, které ovlivňují, co
si myslíme a cítíme. Impulsy putují mezi mozkem a jazykem, rty, obličejovými svaly a kůží.

Za normální situace uvolňuje neurotransmitery, jako je dopamin ovlivňující touhu a radost, či
serotonin ovlivňující náladu. Též se vyplavuje oxytocin, známý jako hormon lásky a důvěry,
který podporuje pocity blízkosti a náklonnosti. Adrenalin zase zvyšuje naši tepovou frekvenci
a může způsobit, že se začneme potit, protože naše tělo má tušení, k čemu by mohl polibek
směřovat. Hladina kortizolu, známého též jako stresový hormon, klesá a tím se snižuje vnitřní
neklid. Krevní cévy se rozšíří, dýchání prohloubí, tváře zčervenají a tep se zrychluje.

Pomáhá vybrat správného partnera pro zdravější potomstvo

Pokud mezi dvěma lidmi zafunguje „chemie“, může polibek i objetí připravit půdu pro nový
vztah. Oboje přitáhne dva lidi do těsné blízkosti. Díky tomu se o partnerovi dozvíme daleko
víc, protože kromě chutě při polibku používáme i další smysly – čich a hmat. Všechny tyto
smysly odesílají do mozku různé druhy signálů, díky nimž si vytváříme obrázek o druhé
osobě. Vůně člověka může například informovat naše podvědomí, že s tímto partnerem lze
vytvořit funkční pár a že spojení povede k silným potomkům.

Výzkum švýcarského biologa Clause Wedekinda odhalil, že ženy jsou nejvíce přitahovány
vůní mužů, kteří nesou odlišný genetický kód v oblasti DNA, který ovlivňuje imunitu.

Vědci předpokládají, že když potomka zplodí pár, jehož každý jedinec nese zřetelně odlišnou
informaci pro boj s nemocí v DNA, jejich děti pravděpodobně získají silnější imunitní systém.
Lidé sice nemají vždycky, když se líbají nebo objímají, na mysli rodičovství, ale líbání a
objímání poskytuje vodítko, které nám pomáhá se rozhodnout, zda vztah posunout dále. Je ale
velmi důležité zmínit, že ženy, které užívají antikoncepční pilulky, mají úplně odlišné
preference a jsou přitahovány muži s podobným DNA kódem, jaký mají samy. To naznačuje,
že antikoncepce může klamat tělo více a ve více směrech, než si myslíme.

Vracím se z víkendu z Krkonoš a výjimečně jedu busem, cca 3 hodiny, v roušce. Pan řidič nemá moc dobrou náladu, staví na každém rohu a mumlá si pořád něco pod vousy.  Postupně přistupují různé typy lidí, vesměs mladí. Pozoruji střídavě krajinu kolem a lidí v rouškách si ale moc nevšímám.

Přistupují i romští spoluobčané, ti jdou až dozadu. Za pár stanic přistupuje celkem hlučná skupina tří osob a sednou si hned za mě. Jejich rozhovor se nedá přeslechnout. „Ty vole, tady je to samá černá huba!“ Zbystřím a říkám si, ještěže ta skupina sedí až vzadu a neslyší to. Pokračujeme v jízdě a po pár minutách mladík říká slečně: „Tak pij, když už máš tu roušku dole a nechceš jí mít. Nic nevydržíš! Když jezdím za tebou z Brna do Prahy, tak musím mít roušku celou dobu…“ Jejich kamarádka si také cvakla a pak se té z Prahy ptá, zda je ten její hasič??…. Brňák odpovídá, že není… kamarádka se začne smát a říká: „To asi budeš, protože když má … krámy, tak to s ní děláš, takže červená znamená oheň, tak jsi hasič….“ To už si říkám, škoda že nespím nebo že se od nich taky napiju… Na další zastávce přistoupili naštěstí další cestující s místenkami na sedadla za mnou. Skupinka se zvedla a s průpovídkami odešli dále do vozu.

Rozhostilo se ticho, klid. Ale jen do další zastávky, kdy si pro změnu skupina pěti mladých lidí uložila běžky do zavazadlového prostoru. Jeden z mladíků šel pak šel za zpruzelým řidičem, hodně se omlouval, že si v rezervaci spletl zastávku a koupil jízdenky až od Smržovky nádraží a ne Smržovka něco… řidič  na něj koukal a říká: „No máte to nejen na špatnou zastávku, ale i na špatný den… no já jsem plnej, takže vás nevezmu, vystupte si…“ Mladík na něj nevěřícně zírá a všech pět lidí vystupuje, omlouvají se, že zdržují, a odchází  ke kufru pro  běžky. Řidič však kufr neotvírá, vykloní se z okénka a říká:,, Dělal jsem si srandu, pojďte nastoupit, já vás vezmu až do Prahy, mám volná místa!“ Řidič má hned lepší náladu. Tak tohle opravdu zažít nechceš. Pětice si s úlevou posadí poté, co  zaplatí jízdenky na správný den, ještě dvakrát poděkují řidiči, že je vezme….

Přemýšlím, jak velké rozdíly v těch dvou skupinách jsou, vždyť ty lidi byli stejně staří. Uvědomuji si, že jde o věrný obraz dnešní společnosti. Někdo je pro očkování a někdo ne. Někdo bagatelizuje Covid a jiný ho vnímá jako další morovou ránu. Kam až dojde tato velká rozdílnost názorů a přístupů k životu? Mají vůbec šanci se tyto dvě skupiny názorově někde potkat? Je to stejné, jako když za mnou přišla klientka a nevěřícně říká, ten můj má milenku a chce ode mě odejít. A za týden volá jiná a radostně říká, ten můj má milenku a vypadá to, že konečně odejde.  Obě jsou stejný ročník narození. Oběma jsem byla průvodkyní a obě si našly nového partnera, s kterým jsou šťastné.  Věřím, že i mladí, obě skupiny, jsou vlastně spokojení.

Dívám se na seriál Anatomii života a říkám si, kolik toho má tento seriál společného s realitou. Vzpomněla jsem si na svojí první dobrovolnou noční, když jsem ještě studovala, bylo mi 16 let.

Moje první noční, začínala v 19:00 hod., večerní léky, druhá večeře pro diabetiky, opiáty, pooperační sledování pacientů… čas utíkal, pacienti byli vděční, klidní, bez komplikací. A pak přišla 23:00 hod. a první moje úmrtí na oddělení. To se čekalo, paní byla s neoperativním tumorem, již 8 den na morfinu po 4 hodinách, smrt jsme jí vlastně přáli…. Půlnoční antibiotika, kontrola operantů… klid, kafe, křeslo… v 01:00 hod. úmrtí, nečekané, pán, třetí den po operaci, takže znovu…otevřít okno, umýt pacienta, popsat, nechat odvést na pitevnu, sepsat věci k předání….No dvě úmrtí za noc, nic moc, to se stává opravdu jen výjimečně. Chvíle klidu, ticha, všichni pacienti spali …a pak přišla třetí hodina ranní, zvonek na sedmičce, sestři, ta paní vedle mě divně chroptí, to ne, to opravdu NE, další úmrtí.

Jak vy vnímáte informace z TV, ze seriálů, z filmů. Věříte jim to? Nebo jakou máte vy zkušenost s nemocnicí?